List Moravských Dějin I
Karel starší ze Žerotína
Narozen 15. září 1564 v Brandýse nad Orlicí (Čechy). Zemřel 9. října 1636 v Přerově (Morava). Jeden z nejznámějších moravských šlechticů. Představitel moravského zemského patriotismu, politik a spisovatel.
Karel starší ze Žerotína (též Zierotina)byl vychován v českobratrské víře. Vystudoval bratrskou školu v Ivančicích. V letech 1578-1587 studoval právo, teologii a jazyky a při tom cestoval po Evropě. Pobýval například ve Štrasburku a Basileji. V této době také získal mnoho kontaktů na přední evropské politiky. Karel ovládal latinu, němčinu, italštinu a francouzštinu. V roce 1583 zdědil po smrti svého otce Jana staršího ze Žerotína panství Brandýs nad Orlicí (a stal se tak i členem české stavovské obce) a Rosice. Později zdědil po svém strýci Bedřichovi starším ze Žerotína městské panství Přerov. A konečně roku 1616 získal po smrti svého bratra Jana Diviše panství Náměšť nad Oslavou. Z panství vybudoval rozsáhlé dominium na západní i východní Moravě. Karel podporoval i Jana Ámose Komenského, kterého pověřil sepsáním žerotínské genealogie a v letech 1611-13 financoval jeho studia v německých zemích.
Kariéra
V roce 1591 bojoval Karel ve Francii na straně hugenotů a krále Jindřicha IV. Navarského. Od té doby mezi ním a císařem Rudolfem II panovalo nepřátelství. V roce 1594 se stal členem moravského zemského soudu a později i direktorem moravských zemských peněz. Zapojil se také do válek proti Turkům, když velel moravské jízdě. Roku 1599 byl tehdejším moravským zemským podkomořím Zikmundem z Dietrichštejna obviněn z urážky císařského majestátu a velezrádného spojení s Francií a falckým kurfiřtem. Obvinění se ukázalo jako falešné a Karel byl v soudním procesu osvobozen. Byl však zbaven úřadů a raději se stáhl do ústraní.
Do politiky se opět zapojil až v roce 1607, kdy se ve sporu Rudolfa II. s jeho bratrem arciknížetem Matyášem postavil na stranu Matyáše. Podílel se také na vzniku rakousko-uhersko-moravské konfederace, která podporovala Matyáše. Marně se však snažil osobním jednáním do ní zapojit české stavy, které se rozhodly díky vydání tzv. Rudolfova majestátu podpořit stávajícího císaře. To mělo za následek odtržení Moravy od Čech. Na Moravě se na základě tzv. Libeňské smlouvy (1608) ujal vlády právě Matyáš. I díky Karlovi nový markrabě Matyáš 24.8.1608 na bartolomějském sněmu v Brně potvrdil Moravě svobody a privilegia, a to včetně vypovídání války a uzavírání míru. Morava se tak stala de facto svrchovaným a samostatným subjektem mezinárodního práva. Díky podpoře Matyáše se Karel stal roku 1608 moravským zemským hejtmanem, tj. nejvyšším úředníkem na Moravě. Úřadu se však dne 26.2.1615 na vlastní žádost a pod tlakem okolností vzdal (vzestup katolické strany).
Opět se do politiky Karel zapojil až roku 1618. Podporoval císaře a markraběte Matyáše. Po smrti Matyáše vyjednával s novým císařem Ferdinandem II. a kardinálem Františkem z Ditrichštejna. Především se snažil o kompromisní řešení hrozícího střetu. Sám zastával názor, že náboženství a politika nejsou slučitelné, a proto prosazoval náboženskou toleranci. 25.6.1618 významně napomohl v Moravském sněmu prosadit usnesení odmítající připojení se k Českému stavovskému povstání, když sněm odmítl list českých stavů z 25.5.1618 vyzívající Moravu, aby se k povstání připojila. Karel tehdy prohlásil: „Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustíme-li je my a jiní.“ Dne 13.12.1618 pak opět přemluvil většinu moravských stavů k neutralitě a vyjednávání. Převratu však již nedokázal zabránit. Po vítězství opozice na Moravě (2. až 3. května 1619), byl Karel starší ze Žerotína držen nějakou dobu v domácím vězení (podobně jako kardinál Ditrichštejn). A však již na konci června roku 1619, se snažil jménem povstaleckého direktoria vyjednávat neúspěšně o míru s Ferdinandem II. V únoru 1620 se přesto odmítl účastnit holdu novému markraběti Friedrichu Falckému.
Po bitvě na Bílé hoře
Po bitvě na Bílé hoře (1620), mu bylo jako jednomu z mála nekatolíků nabídnuto, že smí zůstat na svém panství. Po vydání Obnoveného zřízení zemského si ponechal ve svém držení jen panství Brandýs nad Orlicí a Přerov. Karel se snažil (především finančně) pomáhat obětem rekatolizace Moravy a Čech a také podporoval jednotu bratrskou, ve snaze ji zajistit exil v Uhersku a zejména Polsku. Díky jemu se podařilo přesunout tiskárnu jednoty bratrské z jeho tvrze v Kralicích nad Oslavou do Lešna (polsky Leszno) a její knihovnu do Vratislavi. Roku 1629 dobrovolně odešel do exilu, na Moravu a do Čech však dále jezdil. Od roku 1633 žil v Přerově, kde i zemřel, pohřben byl nejprve v Brandýse nad Orlicí ve zdejším bratrském sboru, později byly jeho ostatky přeneseny do krypty Žerotínů umístěné v Bludovském kostele.
Rodinné poměry
Karel uzavřel během svého na tehdejší dobu dlouhého života celkem čtyři manželství. Jeho první ženou byla Barbora Žerotínová (rozená Krajířová z Krajku), která zemřela v roce 1591. Druhá manželka byla Eliška Žerotínová (rozená opět Krajířová z Krajku) a zemřela v roce 1600. Třetí manželkou byla Anna Žerotínová (rozená z Valdštejna), ta byla sestrou známého vojevůdce Albrechta z Valdštejna) a zemřela v roce 1605 ve věku 21 let. Poslední manželkou pak byla Kateřina Žerotínová (rozená také z Valdštejna), která Karla přežila o rok. Karel měl celkem tři děti: Bohunku, Alenu a Karla. Karel starší ze Žerotína všechny tři své potomky přežil.
Vladislav Jindřích
Narozen asi v letech 1160 až 1165. Zemřel 12. srpna 1222 ve Znojmě. Tato dnes neprávem opomíjená moravská osobnost byla v letech 1192-1194 a 1197-1222 moravským markrabětem a v roce 1197 i českým knížetem.
Vladislav Jindřich se narodil jako druhorozený syn českého krále Vladislava II. a jeho druhé manželky Judity Durynské. Byl mladším bratrem Přemysla Otakara I. Prožil své mládí v době rozepří uvnitř přemyslovského rodu. Poprvé se připomíná až roku 1187. V roce 1191 se účastnil povstání svého bratra Přemysla Otakara proti knížeti Václavovi II.. Bylo to na podnět pražského biskupa Jindřicha Břetislava, který roku 1192 zajistil u římského císaře, aby Vladislav Jindřich obdržel do správy Moravu, kdežto jeho bratr Přemysl Otakar knížecí vládu v Čechách. A tak v roce 1192 již Vladislav Jindřich pobýval ve Frankfurtu nad Mohanem jako moravský markrabě. Kontroloval však zřejmě jen Znojemské a možná i Brněnské údělné knížectví. O rok později se ocitl kníže Přemysl Otakar v potížích, ve kterých mu jeho bratr zřejmě nijak nepomohl. Po odchodu Přemysla Otakara do vyhnanství roku 1193 se novým knížetem stal právě dosavadní pražský biskup Jindřich Břetislav. Ten v roce 1194 Vladislava Jindřicha při svém tažení na Moravu zbavil úřadu a moci nad Moravou. Vladislav Jindřich byl pak odveden na Pražský hrad, aby ho měl kníže pod kontrolou. Příští léta tedy žil pod dozorem v Prase a po nezdařeném pochodu Přemysla Otakara na Prahu roku 1197 se ocitl ve vězení.
Českým knížetem
Již 15. června 1197 však kníže Jindřich Břetislav zemřel a česká šlechta osvobodila Vladislava Jindřicha a 23. června 1197 ho zvolila knížetem. Knížecí titul si samozřejmě nárokoval také Vladislavův starší bratr Přemysl Otakar, který znovu v prosinci roku 1197 vytáhl s vojskem do Čech. Schylovalo se tak k bratrovražedné válce. Když se jejich vojska 6. prosince 1197 setkala, Vladislav Jindřich, aby zabránil boji dle milevského opata Jarlocha: „...ač měl nevyrovnané (tj. lepší) vojsko, přece ustoupil jednak pro dobro míru, jednak z bratrské lásky, a smířil se s bratrem svým v ten spůsob, že oba zároveň onen na Moravě, tento v Čechách panovati budou, a aby, majíce oba jednu mysl, měli též i jedno knížetství, což až podnes mezi nimi nedotknuto zůstává“.
Václav Antonín Crha
Narozen 27. září 1836 v Kopidlně. Zemřel 8. září 1905 v Třebechovice pod Orebem. Dnes již zapomenutý novinář, redaktor, spisovatel, básník, překladatel a literární kritik. Vystudoval gymnázium v Hradci Králové a filozofickou fakultu v Praze. Pracoval v redakcích různých novin a časopisů v Čechách (například Národní listy, Pražské noviny, Pozor a Národ). Po roce 1869 vedl na Moravě vládní deník Morava (později Moravan). Ač původem Čech a český vlastenec vystupoval na stránkách tohoto deníku ostře proti českému státoprávnímu programu a zastával se samostatnosti Moravy (ovšem v rámci habsburského Rakouska). V rámci zemí Koruny české, pak požadoval rovnoprávné postavení Moravy a Slezska s Čechami. Na podporu svých tvrzení používal jak hospodářské argumenty, tak poukazoval na rozdílnou historii a tradice. Jako spisovatel psal zejména historické povídky a romány a básně. Používal též pseudonym Arnošt Volný. Mezi nejznámější díla patří básně: Májový sen a Kusy mého srdce.
Použité prameny: